Co vás
nejvíce zajímá

01Kdo ti tyhle cesty platí? Máš bohatého sponzora?

Já sama. Žádný bohatý sponzor, žádné dědictví — na své cesty si prostě vydělávám sama. Nemám dům, byt ani hypotéku, nemám ani auto — žiju v podnájmu a běžné životní náklady si držím na minimum. To, co jiní lidé dají do hypotéky nebo do nového auta, já dám do benzínu, přepravy motorky přes oceán a techniky, kterou na cestu vozím. Je to prostě otázka priorit.

02Dá se cestováním na sociálních sítích uživit?

Sociální sítě samy o sobě skoro neplatí — platí jen za to, že má člověk komunitu (a monetizace na Facebooku jsou drobnosti). To, jak klasičtí influenceři vydělávají, je propagace produktů a placené spolupráce — a to na mém profilu nechci. Projekt Jedu Solo jsem postavila úplně sama od nuly vlastníma rukama a nechci ho kazit placeným obsahem, který mi tam nepatří. Hledám cestu, jak dělat, co mě baví, tak, aby to bylo aspoň udržitelné. Momentálně projekt financuju ze svých úspor a své práce.

03Kdo ti pomáhá s marketingem? Kdo ti stříhá videa? Kdo ti postavil web? Kolik lidí zaměstnáváš?

Nikdo. Nezaměstnávám nikoho, nemám tým, nemám agenturu. Všechno si dělám sama: natáčím, stříhám, beru fotky, píšu texty, obstarávám Instagram — a celý tenhle web jsem postavila taky úplně sama od nuly. Když něco nevím, sednu si na to a naučím se to. Znamená to, že všechno trvá řádově déle, než kdyby za tím stál někdo profík. Ale taky to znamená, že za každým koutem projektu jsem já — a žádná cizí ruka do něj nesahá. Jediná výjimka je technika okolo motorky — tam si nechám pomoct, protože nejsem technik. Ale o tom zase jinde.

04Kolik taková expedice do Jižní Ameriky stojí?

Záleží na tom, jak moc se dokážete uskromnit. Největší položka je přeprava motorky přes oceán — ta je sama o sobě za pár měsíců práce. Pak přibývají letenky, pojištění, papíry, ubytování, jídlo, benzín a servis. A v mém případě i technika: dron, kamery, stativy, notebook — tohle všechno se na cestu buď vozí, nebo se do něj musí investovat předem. Snadno se to tedy vyčíslit nedá, ale rozhodně to není dovolená za pár korun.

05Jaký máš rozpočet na den?

Nefunguju podle tabulek. Někdy spím zadarmo ve stanu a jím levné jídlo u cesty, jindy musím zaplatit dražší servis nebo ubytování. Na cestě si koupím všechno, co potřebuju — nemá smysl škrtit v rozpočtu, protože když budete nekvalitně jíst a špatně spát, budete unavení a po dvou týdnech se domů vrátíte zmlácení. Šetřím spíš na věcech, které na cestě skutečně neznamenají nic, a do zdraví, spánku a jídla investuju.

06Nezkoušela jsi tedy najít sponzora?

Ne — a momentálně ho aktivně nehledám. Za tu nezávislost to stojí: cesty si plánuju sama, projekt nezávisí na tom, kdo mi zrovna zaplatí, a nic nenatáčím na objednávku. Jediná spolupráce, kterou mám, se týká motorky a jejích úprav — a ta existuje jen proto, že jsem si ji sama vybrala, protože mi ta mašina seděla. Nic jiného neberu a nic jiného hledat nechci. Tyhle cesty jsou moje — a chci, aby tomu tak zůstalo.

01Měla jsi před Jižní Amerikou vůbec něco najeto?

Skoro vůbec. Jezdila jsem pár skútrů v Asii, pak jsem si udělala řidičák a projela měsíc kusem Kanady na 400kilogramovém cruiseru, asi 3 000 kilometrů. Pak přišla pauza. Když jsem vyrážela do Jižní Ameriky, měla jsem řidičák na motorku rok a půl — a v terénu jsem neuměla vůbec nic. To znamená: pokud si myslíte, že na takovou cestu musíte být nejdřív profík, tak ne. Musíte se prostě dát do toho a učit se za jízdy.

02Na jaké motorce jezdíš teď?

Teď je mým parťákem Pupík — KOVE 800X Rally. Proč jsem si ho vybrala, jak mi sedí a co bych dělala jinak, jsem rozepsala v článku:

03Není taková motorka na tvou výšku moc velká?

Je. Měřím 170 centimetrů a sedlo Kove je vysoké — na zem dosáhnu jen špičkami, takže na nerovném terénu mi motorka občas spadne. Beru to jako součást balíčku: s touto váhou a touto výškou dostanu to, co potřebuju pro dlouhé dálky v terénu, a oplatku si zas tak moc nedělám. Zvedám, jak umím, učím se techniky, jak ji zvedat šikovně, a počítám s tím, že sem tam lehne. Kdybych si vybírala jen podle výšky sedla, přišla bych o hodně toho, proč na ní jezdím.

04Umíš si motorku sama opravit?

Teď se učím opravovat základní věci — dotáhnout řetěz, vyměnit duši, vyřešit drobnosti, které na cestě rozbijou den. Ale na své první cestě jsem neuměla ani dotáhnout řetěz, natož cokoli opravit. Všechno jsem se učila za běhu a díky bohu jsem neměla žádný velký problém — a když jsem problém měla, vždycky byl po ruce někdo, kdo pomohl, nebo jsem si poradila. V Jižní Americe je ochota cizích lidí pomoct něčím, co v Evropě skoro neznáte.

05Jak zvládáš jízdu v hlubokém písku a offroadu?

Běžná šotolina je v pohodě a i písek se dá přežít, když člověk zvolní. Hlavní pravidlo je netlačit na to, když nemáte den — zpomalit, projet si to podle sebe, případně si dotápat. Nejhorší, co můžete dělat, je jezdit s napnutím, protože právě napětí způsobí tu největší chybu. Hlavně bezpečně a v klidu — motorka není závod, je to dopravní prostředek.

06Jak se vůbec sama natáčíš, když jedeš úplně sólo?

Tohle lidi hrozně zajímá. Zastavím, vyndám stativ, nastavím kameru nebo dron, odjedu, otočím se, vrátím se pro vybavení a jedu dál. Trvá to věčnost — pár minut záběru znamená spoustu zastavení a zpáteční cest. Dron se řídí sám, takže já jen vezu ovladač. A jo, občas si člověk připadá blázen, jak tam stojí na půl cesty uprostřed ničeho a natáčí sám sebe.

01Nemáš sama v poušti nebo v horách strach?

Strach je užitečný, protože vás drží ve střehu. Nesmí vás ale paralyzovat. Strach z neznáma zmizí v momentě, kdy tam reálně stojíte a musíte řešit situaci krok za krokem. Důležité je rozlišovat mezi reálným strachem, který nás varuje, a katastrofickými scénáři, které nám v hlavě přehráváme — a tvrdě to v hlavě oddělit. Když mi něco nehraje, prostě to neudělám. Vůle dobrodružství není vůle ohrožovat sebe sama.

02A co špatní lidé? Nebála jsi se cizích?

Úplně nejvíc mě překvapilo to, kolik dobrých lidí na světě je. Vybírám bezpečné destinace, jezdím přes den a po místech, kde se lidé projevují spíš zvědavostí než agresí. Jako holka na motorce vyvolávám spíš ochotu pomoct než nebezpečí. Ale samozřejmě se nechci schovávat za to, že nebezpeční lidé existují — mám svá pravidla, instinkt si poslouchám a situaci, která nedává smysl, neřeším. Strach z lidí je většinou větší v naší hlavě než na samotné cestě.

03Jak reaguješ na komentáře, že tam někde umřeš?

Strach z toho nemám — ne proto, že bych riskovala, ale proto, že si tu hru hraju opatrně. Vybírám bezpečné destinace, jezdím pomalu a zbytečná rizika neberu. Na ty nejhorší scénáře se připravuju — třeba že mi mašina vypne uprostřed ničeho a já budu muset dojít pro vodu. Stan a spacak proto vozím vždycky. Na cestě mě ohrožuje spíš nepřipravenost než samotná divoká příroda, takže kilometry, vodu i záložní plány počítám předem. A když si něčím nejsem jistá, radši to vzdám — žádná cesta nestojí za život.

04Jak zvládáš, že jsi neustále středem pozornosti místních?

Jako holka na motorce vyvolávám spíš zvědavost a ochotu pomoct než agresi. Lidé mi dělají fotky, chtějí si s motorkou fotku udělat, podávají mi vodu, opraví mi cokoliv a vždycky se mě na něco zeptají. Beru to s úsměvem a otevřeností — je to část cestování. Jediné, co mě pořádně unaví, je to, že si nemůžu nikdy odpočinout od toho být 'ta cizinka'. I proto rychle utíkám zase do pouště.

05Co ti na tyhle šílené nápady říká rodina a blízcí?

Říkali mi, že jsem se zbláznila. Ale smířili se s tím, protože vědí, že si věci dělám po svém a nenechám se zastavit. Navíc cestuju bezpečně a s rozumem, takže na to, abych je připravila o nervy zbytečně, nemám. Vím, že pro ně je každá moje cesta těžší, než pro mě — já totiž vím, jak se o sebe starám, a oni to musí jen doufat. Proto se snažím dávat vědět, když je všechno v pořádku.

01Jak plánuješ trasu?

Mám hrubý směr a místa, která chci navštívit, ale přesný plán nemám — prostě jedu. Plány se v Jižní Americe kvůli počasí, sesuvům, stavu cest nebo stávkám stejně mění každou hodinu. Co ale plánuju pořádně, jsou vzdálenosti mezi pumpami a vodou. Před každým úsekem si ověřím, kolik kilometrů je to k nejbližšímu benzínu, kolik unesu záložního paliva a kde bych teoreticky mohla spát, kdyby něco. Zbytek nechám na cestě.

02Co děláš, když ti dojde benzín uprostřed pouště?

Někdy prostě zůstanete s prázdnou nádrží uprostřed ničeho a musíte doufat, že vám někdo benzín prodá — vždycky se někdo najde. Často ale víte předem, že jedete vzdálenost, kde žádná pumpa není, takže to řešíte už po cestě: vozíte záložní kanistry a skemráte benzín v každé vesničce, kterou projedete. Na druhé cestě mě čeká úsek kolem Desierto del Diablo, kde nejbližší pumpa je zhruba 200 kilometrů daleko — takový úsek se prostě počítá předem: kolik litrů, kolik kilometrů, kde je záchrana, kdyby motorka nestartovala.

03Je pravda, že v Bolívii nenačerpáš benzín jen tak?

Ano. Bez zvláštního povolení vám v Bolívii legálně nenatankují ani litr benzínu za běžnou cenu pro místní — benzín je tam státní zboží a cizinci na něj nemají nárok. Řeší se to buď oficiálním papírem předem, nebo opatrným domlouváním po cestě. Takže než do Bolívie jedete, musíte vědět, kde palivo vezmete a kolik litrů potřebujete na přeskočení celé země, případně jak dlouho do ní chcete vůbec zajet.

04Jak zvládáš obrovské nadmořské výšky, třeba přes 4 000 metrů?

Člověk s tím počítá a ví, že mu bude blbě — tělo si musí zvyknout. Hory v Andách nejsou žádná legrace: cesty tam běžně vedou přes sedla přes 4 000 metrů a výška vás dostane i bez fyzické námahy, jen tím, že tam prostě jste. Piju hodně, dám si kafe, pauzu a ibalgin, nezatěžuju se a dám tělu čas. Důležité je hodně pít a odpočívat, prostě jako, když je člověk nemocný. A brát to pomalu — sestup z výšky je horší, když se spěchá.

05Co děláš, když tě uvězní počasí?

Nejčastěji: nic. Sedíte ve stanu, venku řve vítr a písek bruslí plachtu, vy ležíte ve spacáku a chroupáte studené ovesné vločky, protože vařit se za takového vichru skoro nedá. Čtete, spíte, posloucháte, jak to venku řádí, a čekáte. Počasí se nedá přemlouvat — to ono rozhoduje, kdy pojedete. Časem to přejde, vybalíte stan mokrý, přehodíte věci na motorku a jedete dál. Je to část balíčku — a po čase člověk zjistí, že takové dny klidně patří k cestě.

06Máš s sebou satelitní lokátor pro případ nouze?

Na první cestě jsem ho neměla — vyjížděla jsem s tím, že se spoléhám na sebe a na lidi kolem. Na druhou cestu si vezmu Garmin inReach a Starlink. Chci mít možnost zavolat o pomoc i tam, kde žádný signál není, a hlavně dát vědět doma, že je všechno v pořádku. Není to o tom, že bych se bála — je to o tom, že nechci, aby se někdo doma strachoval zbytečně.

07Kde vlastně spíš? Stan, nebo hotely?

Obojím, podle místa a dne. Stan a spacak vozím vždycky — to je moje záchrana pro situace, kdy nic jiného není nebo kdyby motorka nestartovala. Když je to možné a stojí to rozumné peníze, zvolím spíš střechu a postel, hlavně po několika dnech ve stanu. A největší luxus na cestě není pětihvězdičkový hotel, ale teplá sprcha a možnost si věci vyprat. Když už se člověk uskromňuje, tak v tom, co mu nechybí — ne v tom, co mu rozbíjí tělo.

08Co tě na cestě nejvíc mentálně vyčerpává?

Samotné přípravy — byrokracie, letenky, balení, ten stres, aby se nikde nic nepokazilo a všechno klaplo. Pak nekonečné úřadování na hranicích a návštěvy měst. Moc lidí, moc hluku — a rychle utíkám zase do pouště. Na cestě samotné těžké není ani tak doježdění kilometrů, ale to, že člověk nikdy neumí vypnout — všechno pořád řeší: trasa, benzín, počasí, kamery. Proto jsou tak důležité ty dny, kdy jednoduše nedělám nic.

09Co děláš, když na tebe padne samota a splín?

Samota je to, co na tom projektu miluju. Když už mě přepadne, najdu si náhodného člověka, se kterým si popovídám — běžně si na cestě povídám i se zvířaty — nebo si prostě najdu ubytování s teplou sprchou a vyspím se z toho. Ale nestává se to moc často. Větší problém je, když se splín smíchá s únavou — na to existuje jen jedno řešení: zastavit, nic nedělat a dát si den. Cesta vydrží, já ne.

10Byla jsi takhle odvážná odmalička?

Vůbec ne. Odvahu člověk nezíská sezením doma — buduje se postupně, tím, že se prostě sebere a jde věci vyzkoušet. Sny velké jsem měla odmalička, odvahu je realizovat jsem získala až o hodně později. A pořád je to proces: každá cesta, každou noc ve stanu, každý problém, který vyřeším, přidá kus. Takže když si myslíte, že byste to nikdy nedokázali — docela možná byste. Jen na to ještě nepřišli.

11Dá se na takový psychický tlak vůbec připravit?

Ne. Všechno je to v hlavě. Když člověk začíná cestovat solo, má strach, že nezvládne dojet ani z letiště na hotel. Ale pak se to podaří a podaří se i další věci. A najednou zjistí, že se všechno vždycky nějak vyřeší, a postupně se uvolňuje. Prostě musíte věřit svému úsudku a brát problémy jako know-how pro příště. Připravit se dá hlavně technicky — hlavu si necháte vycvičit na cestě samotné.

12Nelitovala jsi někdy, že jsi vůbec vyjela?

Nikdy. I v těch nejhorších momentech, kdy motorka stávkovala, vím, že tohle je přesně ten život, který chci žít. Nejhorší dny na cestě jsou pořád lepší než nejlepší dny v kanceláři — a já vím, jaké to je, protože jsem tu kancelář měla.

13A ta Kove? Je vůbec tvoje?

Ne, je to testovací kus. K motorce a jejím úpravám mám jedinou spolupráci — všechno technické řeší Ondřej Hruža, který všemu okolo ní rozumí a vymýšlí, co a jak. Jsem žádný technik, takže tohle pro mě má větší hodnotu než stroj sám o sobě. Vybrala jsem si ji sama, protože mi seděla — a víc toho nechci, nic jiného neberu ani nehledám. Moje podmínka pro tuhle spolupráci byla od začátku jasná: budu ukazovat věci tak, jak jsou. Když bude motorka super, budu říkat, že je super. Ale když se mi na cestě rozpadne, lidi to uvidí taky. Firma musí za svůj stroj stát — a to, že na tyhle podmínky přistoupili, mi řeklo, že o to stojí.

14Proč to vlastně děláš? Utíkáš před něčím?

Nemusí za tím být žádné trauma ani žádný temný důvod — prostě mě to neuvěřitelně baví a dává mi to svobodu. Když sedím na motorce uprostřed pouště a nikde nic, cítím se víc doma než kdekoli jinde. Nikdo na mě nemluví, nikam se nespěchá a každý den si ho naplánuju sama. To je celý velký důvod: malé každodenní svobody, které se sečtou do jednoho velkého života.