Jak se moje motorka za jeden víkend dostala do kontejneru do Chile
Od páteční zprávy do úterního poledne ve Varšavě. Celé to stálo na lidech, kteří pomoct nemuseli.
Aleksandra · MotoBirds
16. 10. · 17:00
Tohle mi přišlo v pátek v pět odpoledne. Do úterního rána zbývaly necelé čtyři dny a Pupík na cestu přes oceán připravený nebyl ani trochu.
Přepravu jsem řešila od srpna. Skoro všude mi nejdřív poslali stejnou větu, nejspíš ze stejné šablony: přibližně 3 500 eur za jednu cestu. Jakmile jsem chtěla finální cenu, vyskočila na 180 až 200 tisíc korun. Rekordman se zastavil na 500 tisících. Vysvětlení bylo pokaždé stejné – války, drahý benzín, tohle nikdo nečekal, to normálně není.
Kontejnery byly plné a několik firem mě vytrvale přemlouvalo na loď, která by v Chile byla někdy v lednu. Já trvala na letadle. Jedna firma mi nakonec napsala, že letadlo je na ně moc složité a nemají na to čas. U ostatních se to opakovalo: požádala jsem o ověření ceny, následovalo dlouhé ticho a pak už nic. Rychle a normálně odpovídali jen MotoBirds. Chystali jsme spolu letadlo za zhruba 180 tisíc, když přišla tahle zpráva. Kontejner vyšel na 1 400 eur.
Co všechno bylo potřeba
Měla jsem najeto asi 4 500 kilometrů, takže výměna oleje a filtru. Pořád jsem jezdila na originálních gumách a zadní byla lepená – když jsem se učila přezouvat, píchla jsem ji montpákami. Na takovou cestu chci nové pneumatiky i duše. Přední brzda sice brzdila, ale kapaliny v ní bylo strašně málo, takže zkontrolovat, jestli někde neteče, odvzdušnit a doplnit. A k tomu bezúdržbový řetěz s celou sadou.
Žádný z těch dílů jsem doma neměla, byl pátek večer a o víkendu nikdo nic neposílá. Pneumatiky, co jsem chtěla, byly všude vyprodané.
Pak samotná příprava na převoz. Motorka se musí vejít do 130 centimetrů, takže dolů zrcátka, displej a přední štít. Odpojit baterku, sbalit zavazadla. A do pondělního večera papíry pro dopravce a celníky, včetně plné moci ověřené u notáře a s apostilou.
Chtěla jsem si to všechno udělat sama. Jenže jsem pomalá, a tohle bych dělala týden. Měla jsem dva dny.
Víkend na telefonu
Začala jsem psát všem, koho znám. Kdo má doma něco z toho, co potřebuju? Kdo by pomohl? Ozvalo se neuvěřitelně moc lidí.
V neděli jsem si dojela pro olejový filtr k Milanu Holému. Postěžovala jsem si, že nemůžu sehnat gumy, a on: „A proč nenapíšeš Tomášovi Kocandovi do Touratechu? On je má.“ Napsala jsem a měl. Pak do Motomechaniku, kde jsme se Standou vyměnili olej. Standa kvůli mně přišel do dílny v neděli.
Zbytek víkendu padl na papíry. Plná moc pro MotoBirds, dvě zmocnění pro polskou celní agenturu Taksim-Pol a seznam věcí v Excelu, takzvaný List of Items. Každá taška a každý kanystr s hodnotou v dolarech a váhou, žádný prázdný řádek. S motorkou odpluje jen to, co je na seznamu.
Jména, adresy a čísla musí sedět na písmenko ve všech dokumentech a ve všech jazycích. Mimochodem, „readable signature“ znamená napsat pod podpis čitelně jméno. Plná moc byla ve třech jazycích, polsky, španělsky a anglicky, a originál budu vozit přes každou hranici v Jižní Americe.
Pondělní maraton
V osm ráno jsem byla zpátky v Motomechaniku. Standa prošel přední brzdu, odvzdušnil ji a doplnil kapalinu.
Největší problém ale nebyly díly. Na poslední chvíli najít někoho, kdo má čas odvézt motorku do Varšavy, to byl oříšek. Takže Ondřej Hrůza z KOVE Moto Czech zalarmoval půlku lidí, co zná. Kolem tři čtvrtě na devět, ještě za jízdy do Prahy, založil na WhatsAppu skupinu „PUPÍK JEDE DO VARŠAVY“ a přidal do ní každého, kdo by mohl pomoct.
Plán: Ondřej večer naloží motorku v Praze, pojede po D1 na Moravu a předá ji Marcelu Harasímovi z Ostravy. Odtamtud je to do Varšavy asi 270 kilometrů.
V 9:50 mi volal Tomáš, kde jsem, že už na mě v Touratechu čekají. V deset jsem tam stála a pneumatiky i duše byly připravené. Řetěz jsem vezla v tašce, zbytek sady jsem pořád neměla. Cestou mi napsal Martin z Motomechaniku, že ji sehnal v ACI a bude mi ležet na prodejně.
Mechanik David Bartoš řekl, že do ACI zajedeme spolu. Sundali jsme kola, přezuli přední a sundali celou řetězovou sadu, abychom porovnali kolečka. Cestou jsme se stavili v Harnessu, kde mi Petr Polanský s Nikčou pomáhali s papíry. V ACI se ukázalo, že přední kolečko asi sedět nebude a originál se sehnat nedal. Vzali jsme všechno a David to zkusil. Zpátky v Touratechu jsme nasadili řetěz a dokončili přezutí.
Kolem třetí byla motorka hotová. S Petrem jsme jeli k notáři. Notář ověřoval do 16:00 a stihli jsme ho. Apostilu dává notářská komora a ta už měla zavřeno.
Když se v MotoBirds dozvěděli, že máme všechno kromě apostily, řekli, že ji můžu poslat druhý den ráno. Byla jsem ráda, ale zároveň smutná. Doufala jsem, že s Pupíkem pojedu do Varšavy, a místo toho jsem musela zůstat v Praze a ráno apostilu vyběhat. Motorku, na které bych tam jela, jsem zrovna balila do kontejneru. Petr se nabídl, že mě ráno vyzvedne a na své motorce hodí na úřad.
MotoBirds byli celou dobu skvělí. Odpovídali okamžitě, sami hledali, jak pomoct, a vycházeli mi vstříc.
Rozebrat a naložit
Ondřej dorazil do Harnessu kolem páté. To už jsme s mechaniky Pupíka rozebírali. Do dílny zrovna přišel se svou motorkou Vašek. Poznal mě, protože mě sleduje na sítích, a hned se do toho pustil s námi. To mě fakt potěšilo.
Nakonec jsme odsáli benzín, v nádrži smějí zůstat nanejvýš tři litry. Kolem osmé Ondřej s motorkou na půjčeném vozíku vyrazil. S Marcelem se měli potkat ve 23:00 na benzínce Kocourovec. Do skupiny jsem ještě poslala adresu skladu, pokyny k předání a telefon na Aleksandru.
Moje pocity za ty čtyři dny se dají shrnout jednoduše: okousala jsem si všechny nehty. Do poslední chvíle nebylo jisté, jestli to vyjde.
Noc na D1
PUPÍK JEDE DO VARŠAVY
Ondřej naštěstí včas zastavil. Stál u Brna, na vozíku dvě stě kilo a žádná rezerva. Radek Pecina za ním přijel s díly a pomohl vozík spravit, jenže jet s ním až do Ostravy by byla sebevražda. Marcel tedy v deset večer sedl do dodávky a vyrazil naproti. Motorku převzal na dálnici.
Já jsem tu noc mohla spát. V šest ráno jsem napsala „Dobrá práce!!!“ a v 6:26 poslal Marcel video, jak Pupík vyráží z Ostravy do Varšavy.
Poslední úsek jel Tomáš Křivonoska. Sledovat sdílenou polohu bylo napínavější než volby. Kolem jedenácté se vykládalo ve skladu v Marki u Varšavy a v 11:21 přišlo: „Motorka předána i se vším, co k ní patří.“ Ondřej už tou dobou měl nový vozík.
Co mě čeká ve Valparaísu
Pupík teď pluje přes oceán a do Valparaísa by měl po zpoždění lodi dorazit 1. prosince, vyzvednout si ho můžu 7. prosince. Já poletím do Santiaga a odtud asi hodinu a půl autobusem.
V den vyzvednutí musím být v devět ráno před celnicí, kde na mě počká Ronny Tesch, celní agent MotoBirds. Podepíšu dokument o dočasném dovozu, se kterým můžu v Chile jezdit až 90 dní. Ve skladu vrátím Pupíkovi zrcátka, displej a štít, připojím baterku a naložím zavazadla. Nakonec ho zkontroluje celník a pustí nás ven.
S sebou originál pasu, technického průkazu, plné moci s apostilou a lísteček z pasové kontroly na letišti, který nesmím ztratit. Do skladu jen v pevných botách a dlouhých kalhotách. Nejbližší benzínka je osm kilometrů daleko, takže Ronny přiveze kanystr. A od chvíle, kdy vyjedu ze skladu, potřebuju jihoamerické povinné ručení.
Když půjde všechno hladce, kolem poledne budeme s Pupíkem na cestě.
Díky
Od páteční zprávy do úterního poledne ve Varšavě uběhly necelé čtyři dny. Pomohla mi spousta lidí, kteří vůbec nemuseli: Milan Holý, Standa a Martin z Motomechaniku, Tomáš Kocanda a David Bartoš z Touratechu, Petr Polanský, Nikča a mechanici z Harness Bike, Vašek, Aleksandra a celý tým MotoBirds, Ondřej Hrůza z KOVE Moto Czech, Radek Pecina, Marcel Harasím a Tomáš Křivonoska. Moc vám všem děkuju. Bez vás by Pupík pořád stál v Praze.
Praktický návod krok za krokem najdeš v článku Jak poslat motorku přes oceán.